Žiješ nebo přežíváš?

Až se začne něco v nás probouzet
…možná to není konec. Možná je to začátek návratu.

Na povrchu všechno funguje.
Povinnosti běží, den má svůj rytmus, nic zásadního se nehroutí.
A přesto je něco jinak. V těle. V duši.
V tom tichém prostoru mezi „měl bych“ a „už nemůžu“.
Možná právě tam začíná návrat.
Možná tam, se začne něco v nás probouzet…

Někdy se to děje pomalu.
Nejdřív jen jako jemné nepohodlí.
Jako kdyby něco uvnitř přestávalo souhlasit.
S tím, co děláme. Jak mluvíme. Jak žijeme.

Zpočátku se to snadno přehlédne.
Řekne se, že je to únava. Přecitlivělost. Slabší období.
Ale ono to nepřejde. Naopak. Zesiluje to.
Až je těžké dál předstírat, že je všechno v pořádku.

Začíná to v těle.
Ráno se vstává těžce, i když bylo dost hodin spánku.
Ramena jsou ztuhlá, dech krátký, v žaludku jakoby kámen.
Častěji bolí hlava. Nebo žaludek. Nebo „prostě všechno“.

Věci, které dřív těšily, jsou najednou vzdálené.
Oblíbená hudba zní nějak prázdně.
Káva chutná stejně, ale nepřináší radost.
Setkání s lidmi je vyčerpávající, i když se nikdo nechová zle.

Úsměv zůstává – ale jen jako reflex.
Dny jsou naplněné. Všechno běží. Kalendář je plný.
Ale uvnitř to zní dutě. Něco chybí. Něco se ztrácí.
A přitom naoko není proč. „Všechno přece funguje.“

A právě tehdy se často něco v nás začne ptát:
„Opravdu takhle chci žít?“
„Kdy jsem naposledy cítil klid? Radost? Sebe?“

Není to slabost.
Je to signál.
Možná první jemné zaklepání toho, co je skutečné.

Začíná se zpochybňovat to, co jsme považovali za jisté.
Přestává fungovat to, co dřív drželo pohromadě.
Narážíme na hranice, které jsme si nikdy neuvědomovali.
A někde uvnitř se ozve tichá, ale jasná otázka:
„Kdo to vlastně žije tenhle život?“

Nejde o krizi.
Spíš o návrat.
Návrat k sobě. Nebo možná… do sebe.

Když se přestaneme přizpůsobovat.
Když už nezvládneme všechno udržet.
Když se začneme pomalu loučit s obrazy, které nám nepatří.
A místo toho se stáváme skutečnými.

Ne najednou. Ne dramaticky.
Ale v drobných volbách.
V tom, že dnes místo dalšího úkolu zůstanu chvíli v tichu.
V tom, že řeknu „nevím“.
V tom, že si dovolím nevysvětlovat, proč potřebuji být sám.

Když odpadnou role, zůstává podstata.
Ne vždy víme, co s ní. Není to hned pohodlné.
Ale je to pravdivé. A v pravdivosti je úleva.

Najednou není třeba se tolik vysvětlovat.
Není třeba přesvědčovat, dokazovat, držet tvář.
Stačí být.

A svět se nezhroutí.
Jen se možná konečně začne skládat jinak.
Blíž. Jemněji. Hlouběji.

Možná právě teď…
mezi jedním nádechem a druhým…
je ten tichý okamžik, kdy se něco začíná měnit.
Ne silou.
Ale pravdou.

A možná je to ten nejdůležitější začátek, jaký si můžeme dovolit.

Poznáváš se v tom?